Aneb jak jsme jeli domů ze závodů a jaký jsem si udělal krásný cyklo výlet…

Po etapáku v Rakousku jsme vyrazili dom, čas lehce před čtvrtou, pohoda. Plánovaná trasa vedla přes Brno, kde jsme vykládali dva závodníky, já s Háčou jsme měli pak plynule pokračovat dál domů, do Prahy. Jako velitel vozidla byl náš mechanik, nechyběl samozřejmě ani masér. Cesta ještě ani nezačala, začaly ale problémy – chtěli jsme na jídlo, ale bylo na nás požadování vlastnictví jakýchsi poukázek. Pro upřesnění, ty jsme neměli. Nakonec jsme ale najíst dostali, řízek a jakýsi zelený salát (?). Cesta mohla začít…

Po zhruba deseti kilometrech jsme si všimli že se něco děje s ložiskem zadního kola – zatáčeli jsme, kolo se nadlehčilo a prapodivně to poskočilo. To ložisko se totiž zablokovalo – ale co, zase se roztočilo. Zde malá technická poznámka, auto bylo před odjezdem v servisu, stálo to skoro sto papírů a zrovna tohle se opravovalo. “Ještě to bude ale chvilku pískat, toho si nevšímejte” – taky si nikdo nevšímal.

Následovala poklidná jízda, a já jsem začal poklidně usínat. Najednou jsem se probudil, auto zastavovalo – aha jde se čůrat, hurá. Omyl, ještě lehce rozespalý jsem ucítil vůni spáleného plastu, což není až zas tak obvyklé. Z výrazů ostatních jsem pochopil že se sice vyčůrat můžu, nicméně stavíme z jiných důvodů. První symptomy byly rozteklé krytky šroubů držících kolo. Že není důvod aby se zrovna tohle rozteklo? Opět omyl. Ložisko se prostě definitivně zaseklo, nicméně kolo se samozřejmě otáčelo dál, síla jedoucího auta je velká. Takže došlo ke značnému technickému pokroku, místo aby se kolo otáčelo pomocí ložiska na kuličkách, otáčelo se na tekoucím kovu – vzniklém samozřejmě z kuliček a přilehlého okolí. To že se sundalo kolo a chvilku na to koukalo, pokoušelo se odmontovat brzdu a tak, se nebudu ani moc zdržovat – jakmile kolo vychladlo a naše nové ložisko se změnilo z tekutého na pevné… Drží lépe jak hodně druhů lepidel.

O opravu našeho vozidla se pokoušelo i pár řidičů kamionů, nicméně samozřejmě neměli sebemenší šanci. Ale divadlo to bylo hezké. Nejdřív se na nás koukali, napapali se a pak se v pravidelných intervalech rozbíhali ke svým strojům aby přinesli tu kladivo, tu kus železa či šroubovák. Závěrečný pokus o opravu pomocí kladiva nepomohl a my volali o pomoc. No my, já.

“Dobrý den, můžu mluvit anglicky?” začal jsem německy, v popisování dalších věcí bych se ale místním jazykem asi daleko nedostal.

“Můžete.” Uff, domluvíme se.

“Jsme tam a tam, potřebujem odtah, vozidlo Iveco Daily.”

“Ok, jsme tam jak nejrychleji to bude možné.” Pomoc je na cestě, supr.

Po zhruba půl hodině projel v protisměru náš odtahovák, ÖAMTC. Za další čtvrthodinku přijel k nám a začal obhlížet problém. My jsme si prohlédli vozidlo, vypadalo to docela pěkně. Následovala ale konverzace, které jsem nebyl schopen uvěřit.

“Hmm to je na spešl Iveco servis, s tim nepomůžu. Nashle.” A odjel. Neděle večer, odstavné parkoviště šedesát kilometrů od Vídně.

Odtahovka prostě odjela. Následující telefonát na Iveco servis ztroskotal na tom že mi nikdo nevěřil že spz může být jenom z čísle – ale auto to je vojenské a prostě to tak je. Smutné. V kombinaci s tím že borec moc anglicky neuměl, a už jen to že jsem se k němu prokousal přes automat… Slušně, byl jsem zklamaný. Ale nevadí, je zavolána odtahovka z Břeclavi, odvoz nás závodníků a maséra zajistí trenér Dukly Brno, který pro nás přijede. Siesta na lavičce v lese, kam jsme se umístili, byla fajn do té doby než se setmělo, začali létat různé potvory a jíst vafle s marmeládou se už fakt nedalo. Pak jsme už počkali pouze hodinku v autě, kde se taky spí blbě, a přijel odvoz. Hurá, jedem dom. Mechanik Venca na místě zůstal a čekal na odtahovku. Vtipné poznámky jednoho ze závodníků, že s řidičem přijede i jeho manželka a my se nevejdem se ukázaly jako liché – s řidičem přijel i tatík onoho závodníka.
Lokace: Brno, 2:00 ZULU

“Dál už vás nevezu”, pohřbila jediná věta šance dostat se domů. “Přespíte tu a ráno se uvidí” – otázkou už jen zůstalo co se uvidí a kdo to bude řešit…

Lokace: Brno, 7:00 ZULU

Vstáváme, nikde samozřejmě ani noha. Naše prosby o vozidlo z Prahy nejsou vyslyšeny, plán je jediný – dostat se (jak?) ma autobusák a busem směr Praha. Cestou ven potkáváme dalšího trenéra, “Nemáte náladu hodit nás na autobusák?” V kontextu toho že dva závodníci a masér z Prahy jsou někde kde je nikdo nečeká, zaznělo odpověď že teda jo… Supr, ušetřím si zážitek s MHD tohoto města, které tak neuvěřitelně miluji. Následuje zhruba desetiminutový přesun do centra s poznámkou jak je to dneska ucpaný. Tam máme telefonát že na nás na Dukle čeká vozidlo i s řidičem, to nás hodí dom. Ok, jedem zpět na místní Duklu, naskáčem do krásně zelené vojenské felicie a jedem dom.

Lokace: D1

ucpáno – jak jinak? Proč bych si ještě neposeděl v autě? Já rád…
Telefon s informací, že máme naložit ještě jednu závodnici ze Světlé nad Sázavou a nejen tak protáhnout dobu v autě a návrat domů, ale i se vecpat tři na zadní sedačku, mě nepotěšil. Ale do feldy jsme se vešli, naloženi tak že nešel zavřít kufr a na střeše ještě nějaké to kolo.

Lokace: Praha, 12:30 ZULU

Přesun o vzdálenosti šesti set kilometrů za dvacet hodin (průměr třicet) mne vysloveně zklamal. A ta drobnost že jsem opět nemocný, a ještě hafo dalších věcí co mě se*** štvou… Ale jsem doma… Wow