Na Trinidad jsem jel nakonec jenom se Šubym, Arnošt Drcmánek měl zdravotní problémy a přijede o drobet pozděj. Nejdříve nás čekala cesta do Vídně, a to rovnou nadvakrát. Nejdřív s Vencou do Brna a pak s Buchtičem do Vídně. Nedostalo se tak na záložní variantu, vlak. Ve Vídni jsme si počkali čtyři hoďky na letadlo a vyrazili na obávaný terminál 5 na Heathrow. Ve Vídni se nic moc nedělo, nasbíral jsem první cukry do zásoby (vozím teď z cest pytlíky s cukrem…) poseděl a na free wifi vyřídil nějakej ten mailík. Šuby si nabyl baterky do foťáku na veřejných a k tomu označených zásuvkách. U zásuvek byl vždy i stojánek na notebook. Jediné co tak kazilo dojem z letiště byl nedostatek bankomatů. Finální počet na celé letiště ve Vídni se vyšplhal na závratných jeden :) Možná by se naše ještě nějaký, já ho ale musel minout. Jo, je v hale příletů – stejně jako volné židle. V hale odletů není ani židle, ani vlastně nic… Problém cestovat s bednou o patro níž? Jasně… Nakonec jsme se ale dolu dostali, času na to bylo dost a po několikahodinové pauze se vydali zase nahoru. Odbavení v poho.

Přílet na Heathrow podle plánu, čtvrthodinová cesta na výdej bagáže – dokonce nás tam odvezl vláček, bezpilotní. Pěkně jim to mluvilo a vůbec, líbilo se mi to. Oproti očekávání jsme dostali kola a věci zhruba po deseti minutách čekání, čímž se nenaplnil scénář o čekání a hledání. Problémem byl pak už jen přesun na další letiště – Gatvick. Po krásných třinácti hodinách od příletu na nás čekalo totiž letadlo směr Trinidad. Gatvick je silně okrajové letiště, ale záchrana přišla z nečekané strany. Honza Honzák, bývalý cyklista, byl Šubym zkontaktován a odvezl nás. Příjemně jsme pokecali a Honziho vyloženě potěšili objemem zavazadel… Na fotce zachycující auto je vidět že je fakt plné. A to tam ještě nikdo neseděl :D V prostoru spolujezdce se pak krom Šubyho přepravovaly dvě tašky a v tom prostoru vedle modré bedny já :) Jak se říká, vejdeme se do každého auta. S Honzim jsme pokecali nejdířv cestou a pak nad večerní kávou v letištní hale Gatvicku. Po ujsme se museli přesunout z haly South do North, což se odehrálo opět pěkným vláčkem. A taky mluvil… stanoviště jsme zaujali strategicky nedaleko záchodů a po zjištění že ani na Gatvicku (stejně jako na Heathrow) není free wifi, šli spát. Tak nějak jsem očekával že se probudím bez tašky a bedny s kolem, ale vše se odehrálo bez problémů – až na několik probuzení. Třeba okolo čtvrté jsme se probudil, zanadával si co to dělám a opět vytuh. Po ranní hygieně, kdy jsem si mimojiné připadal jak Tom Hanks v Terminálu, jsme šli snídat. Koupil jsem si ještě extra supr fresh juice – a byl tak fresh až to bylo fakt hnusný. Po drobné a nerušené snídani jsme se přesunuli do odbavovací haly a pokusili se “začekovat” přes počítač. To se samozřejmě nepovedlo a museli jsme tak vystát frontu a odbavit se ručně. Všechno jsme vyřídili, kola hodili do carga – ještě nakladač se ptal jak starý laptop v tom máme, a pokračovali do letadla. Tentokrát už na Trinidad. Letěli jsme 777, původně jsem doufal v něco většího, ale i tohle tam v pohodě doletí. Cestu jsem si krátil hraním her na palubním počítači a sledováním filmů a seriálů. Viděl jsem třikrát dva díly přátel, Já legendu a Cage jak hledá knížku či co. Pořád se to opakovalo a tak se dá říct že to znám už nazpaměť :D Jo ještě futuramu dávali, tomu jsem ještě rozuměl. Bežel tam ještě Ronin a pár dalších filmů, ale tam se nemluvilo tak srozumitelně a už jsem přestával rozumět. Z her jsem hrál Reversi a nějakou arkádovku, ale protože ovladač byl trochu mimo – posunutej o 90 stupňů, moc to nešlo. Nicméně jsme po pár hodinách přistáli na Barbadosu, nabrali další lidi a za hodinku byli na Trinidadu… Vyplnil jsem imigrační dotazník a vstoupil na půdu tohoto ostrovního státečku. Na odvoz, který na nás měl čekat, jsme čekali jen tři hodiny, takže pohoda. Hned jak jsme přijeli, začalo pršet. Po pěti minutách přestalo a za minutu bylo sucho. Vedro ale šílený a vlhkost tak 120 procent… Auto nás pak odvezlo na baráček, o kterém budu pokračovat zase jindy, teď jdu na kolo…